Ironman Florida

06.11.2013

Tak a prý je už ze mě Ironman. No nevím, jsou dva dny po závodě, jsem stále na cestě z Floridy domů a moc železně se necítím. Vstávání ze židle i chůze mi dělá ještě trochu problémy:)))

Nejhorší představa ve dnech před startem byla, že přijde krize, o které všichni zasvěcení tvrdili, že přijde, a do cíle se protrápím někdy za tmy - ano, měl jsem v plánu svůj první dlouhý triatlon dokončit za (skoro) každou cenu. Na druhou stranu jsem tajně doufal v "moment překvapení pro moje tělo". Vždy, když jsem poprvé zkusil delší vzdálenost, než jsem do té doby jezdil, tak to vyšlo a můj organismus neměl čas říct, že je to na něj dlouhé:)

Před startem mě potěšilo, že mi ostatní, už zkušenější Ironmani přejí a i tiše se mnou soucítí, protože na rozdíl ode mě věděli, co mě čeká. Několik lidí z organizačního výboru závodu, kteří byli před týdnem při Ironman 70.3 Miami, byli zase zvědaví, zda zvládnu dva závody v rozmezí šesti dnů. Víme, že jsem to zvládl a celkem dobře:)

Nikdy mě moc nezajímaly cílové časy, ale po sobotním závodě mám větší radost z dosaženého času, než z výsledku! A co tedy napsat k samému závodu? Nemůžu napsat, že šlo všechno jako po másle, ale nějaká velká krize se taky neobjevila. Vyjmenoval bych tři věci, které byly ty těžší:

1) začátek druhého kola plavecké části, kdy probít se přes vlny k první bójce mě stály celkem hodně sil. Hned po startu jsem to ani tak nevnímal, protože jsem se snažil dostat hned dopředu, což se mi povedlo. Ale na začátku druhého okruhu, kdy jsem byl vepředu sám, jsem nevěděl, zda mám za proskočenou vlnou už plavat nebo ještě jít, když tam bylo vody sotva po pás:) Dal jsem tak šanci Axelu Zeebroekovi, který první okruh odplaval s menší ztrátou a v druhém už plaval v mých nohou. Ale to mi nevadilo. Plaval jsem na pohodu v neoprenu BlueSeventy Helix a modrých brejličkách eMMe Sydney, své tempo, první, co víc si přát:) Za 48 minut jsem by z vody a ani mi moc nepřekáželi hobíci, kteří startovali deset minut po nás a v druhém okruhu už se motali mezi bójkami.

2) dostat do sebe během cyklistiky tyčinku. Díky radám od zkušenějších jsem výživu a pití nehodlal během závodu podcenit. Samozřejmě i dny před závodem byly důležité, protože na snídani jsem do sebe ráno nasoukal jen jeden bagel s máslem. Ale díky nabídce Enervit to během závodu nebyla jednotvárná strava. Sice jen sladká, ale chutná! Takže v intervalu 15 minut jsem se napil buď ionťáku nebo gelu. Měl jsem v plánu každou hodinu sníst jednu tyčku Power Sport. Jedna mi ale vypadla hned v depu. Ale po té, co jsem jednu do sebe soukal neskutečných deset minut, mi to nevadilo. Z té třetí jsem snědl jen půlku - už nebyla síla s ní v puse zápasit:)

Na Floridě je kolo rovina. Naštěstí jsou tam i nějaké zvlnění a jeden přejezd mostu, takže se může triatlonista protáhnout, jít ze sedla. Necelé dvě minuty, které jsem ve vodě naplaval na nejlepšího cyklistu, Andrewa Starykowicze, stáhl během prvních dvaceti minut jízdy na kole. Nebylo mým plánem se ho držet a ani za mnou jedoucí Axel se o to nepokusil, tak jsme pokračovali v našem tempu dál. Až po hodině jízdě jsme se poprvé vystřídali na špici. Po další hodině znovu - trochu nuda. Naše průměrná rychlost byla kolem 41km/h. Před polovinou cyklistiky na jedné ze dvou otáček kolem kužele jsme zjistili, jak na tom jsme - na Andrewa jsme ztráceli 8 minut, na cca 15-ti člennou skupinu za námi jsme měli náskok 4 minuty. Po třech hodinách jízdy jsem předpokládal, že se s Axelem opět vystřídáme. Zjistil jsem však, že už se mnou není. Další půl hodiny, kdy jsem jel na druhém místě sám, jezdili na americké poměry úzké silnici (jen dvouproudová) v protisměru pomalejší hobíci. Občasné povzbuzení tak bylo příjemným zpestřením. Za další půlhodinu jsem byl dojet skupinou deseti závodníků. Zapojil jsem se na její konec a zrychlil, abych se udržel. Tempo skupiny, které by pro mě v závodě na polovičních tratích, bylo normální a nedělalo mi problémy, bylo však v závěru 180-ti kilometrové cyklistické části vyšší, než jsem chtěl jet s myšlenkou na blížící se běžecký maratón. Nechal jsem je ujet, v posledních kilometrech cyklistiky mě pak předjeli ještě další tři závodníci, ale ani jsem se nesnažil s nimi jet. V hlavě jsem měl jen sebe a svůj výkon. Nový zajímavý pocit pro mě - při závodě mě předjíždí závodníci, mám na to jet s nimi, ale nechávám je odjet a je mi to jedno:) Můj čas na 180km 4:23:53 byl o 21 minut pomalejší, než čas nejlepšího cyklisty, Andrewa Starykowicze. 13. nejrychlejší čas dne a na skupinu, která mě předjela v závěru cyklistiky jsem v depu ztrácel 2 minuty. Kolo Cannondale, loukoť a disk Equinox, galusky TUFO, helma a brýle UVEX, tretry Sidi a výživa Enervit splnily mé požadavky a po 180 km jsem byl se svým stavem spokojen.

3) bolest stehen v cíli a po závodě. Kvadricepsy jsem začal cítit už v závěru cyklistiky a byl jsem sám zvědavý, jak se mi poběží můj první maratón. Plán byl vyběhnout pro mě příjemným tempem, kterých mohl zvládnout většinu běhu. I přes mírnou bolest jsem byl potěšen časy prvních běžeckých kilometrů (3:40, 3:38, 3:33) a posunem startovním polem vpřed. Už na 5. kilometru trati jsem byl pátý. Můj bratr se svojí manželkou, kteří se po běžecké trati pohybovali a fandili, byli překvapeni mým rychlým startem a vtipkovali, zda jsem si t někde nezkrátil. Nezkrátil, ale je pravda, že hned dva závodníci si těsně přede mnou museli na občerstvovačce odskočit:) Můj dvorní servisman na závodech v USA, Radek Parnica, hlásil rozestupy a stav závodníků přede mnou. První běžecký okruh jsem zvládl za cca 1:18 a posunul se na čtvrté místo. Na prvního Starykowiczee jsem stáhl 7 minut, druhý Del Corral mi utíkal a ke dvou minutám po kole přidal další jednu minutu. Na třetího Fontanu jsem sice držel stejný rozestup jako po kole (2minuty), ale po té, co začátek běžecké části držel tempo nejrychlejšího běžce Del Corrala, mi bylo jasné, že mu dochází. Mé tempo bylo stále pravidelné v polovině trati se pohybovalo kolem 3:50 na kilometr. Plán výživy jsem musel trochu upravit - chtěl jsem popíjet gely v pravidelných intervalech 20 minut, ale po té, co jsem první vypil krátce za občerstvovačkou, jsem měl pak pár minut úplně zalepenou pusu:) Časový úsek 20 minut se tak stal pro mě orientační a bylo důležitější umístění občerstvovačky, na kterých jsem si bral jen vodu (jeden hlt) a led, který jsem na osvěžení držel v dlaních ještě pár set metrů. Ztrátu na třetího Fontanu jsem stáhl mezi kilometry 21 a30 a na závěrečné obrátce jsem byl už třetí. Za ní mě už Radek povzbudil, ať si ten závěr užiju. Bratr se svojí manželkou byli realističtější, protože mi přáli, aby mi nedošlo:) Protože i na mě přišla menší krize. Po 32. kilometru začaly časy na kilometrech začínat číslicí 4 a 36.km byl i nad 4:10:( Ale s blížícím se cílem a vidinou cílového času pod 8 hodin mé tělo začalo samo zrychlovat:) Při vbíhání do závěrečné rovinky jsem s úlevou zjistil, že čas na cílové bráně stále začíná číslicí 7! Hodinky Garmin jsem totiž použil jen na běžecký maratón, takže jsem neměl přehled o přesném času závodu, pouze orientačně jsemvěděl, za kolik jsem plaval a jel na kole. Ale depa byly v Panama City Beach dlouhá. Běžecká obuv a ponožky New Balance, závodní dres a kšiltovka Kiwami, stejně jako kompresní návleky SLS3 a výživa Enervit nezklamaly a donesly mě do cíle. Zelené barvy EKOLu tak byly vidět po celou dobu závodu v dobrém světle. V cíli jsem si po gratulaci vítězi Del Corralovi a druhému Starykowiczovi s radostí lehl na zem – spokojeni jsme byli všichni tři. Je pravda, že pak jsem ještě hodinu po závodě musel někoho požádat o pomoc při vstávání a sedání.